POLITICKÁ MAFIE V ČELE BOJE PROTI DEMOKRACII II.

V druhém díle se budu zabývat otázkou, proč zastávám zcela odlišný a poměrně ojedinělý názor. Proč vidím to, co ostatní ne – tedy že samozvané ochránce demokracie v čele s TOP 09 vnímám jako největší hrozbu pro demokracii. Chápu, že většina čtenářů čeká na konkrétní příklady protidemokratického chování etablovaných stran, než se k nim však dostaneme, musíme se všichni od svazujících manipulací oprostit. Najít čistý úhel pohledu na problém a zcela odfiltrovat politickou omáčku, tisíce rušivých píčovin v podobě trollů, anonymů a prázdných politických klišé. Cílem tohoto článku je všem dát možnost se zastavit a resetovat, nebýt ve vleku informačního přetlaku, mediálních a marketingových manipulací. Vstoupit do faktické části mentálně očištěni od politického hnoje, který do nás politici a třetí strany cpou všemi kanály, protože skutečně věcné kritiky a důvěryhodné argumentace, je na straně etablovaných stran zoufale málo.

Odkaz na díl první.

 

Informační fastfood: Mikrointerpretace a instantní emoce

Dříve neskonale složitá, mnoha barvami protknutá pravda, už dnes není ani složitá a dokonce ani černobílá. Dnes je „pravda“ jen bílá nebo černá, ve 140 znacích

Základní příčina toho, proč je mnoho z nás obětí manipulace, vychází z hlubin naší extrémně oslabené schopnosti vnímat současný informační svět. V samotných základech mohutné poptávky po mikrointerpretacích „pravd“ a umělých instantních emocích ve světě informačního přetlaku, kteréžto všechny zpracujeme arsenálem myšlenkových zkratek, který se stále rozšiřuje do šířky, nikoliv do hloubky. Příčina je i v absenci skutečných hodnot vycházejících z opravdových emocí, protože žijeme v blahobytném, materiálním a hyperčinném světě. Ve světě, kde není čas na skutečné hloubavé přemýšlení, na skutečné emoce z dlouhodobě gradujících životních dramat a zkušeností. Není čas myslet, chceme se bavit, prožívat a zažít všechno. Všechnu zábavu, kterou nám bohaté, mírové a svobodné soužití nabízí v naprosto nejlepší době historie lidstva.

Naše “pravda“ a emoce tak vychází z nekonečné série subjektivních mikrointerpretací novinových titulků a statusů na sociálních sítích, které jsou plné nekonečných reprodukcí citátů, klišé, memes (komentovaných obrázků) a mělkých adolescentních prohlášení pseudocelebrit a pseudoelit, které pod vlivem stejných mělkostí (a i kvůli nám), mají pocit, že klišé z jejich úst si zaslouží další a další glorifikaci. Nemáme čas jít do hloubky problému, protože chceme prožívat svůj život. Jen ve volných chvílích nasajeme desítky různě nesouvisejících sdělení a jdeme žít. Ani netušíme, jak nám balík nekvalitních  informačních hamburgerů destruuje celkové vnímání skutečnosti. Mikrointerpretace na internetu se staly největším budovatelem našich pravd, jako nějaké informační fastfoody. A náš mozek se víc a víc plní hnusným a bezcenným tukem. Naše kognitivní schopnosti slábnou pod tíhou tukových zásob a tím ještě víc akceleruje potřeba konzumovat mělké informační bullshity. Sami se stáváme obětí davového zjednodušování a vlastní tvorbou mikrointepretací rozmazlujeme vlastní mozek. Stejně jako nemáme čas na kvalitní jídlo ze surovin, které si vypěstujeme, tak úplně stejně nemáme čas na pravdu, kterou si vypěstujeme z kvalitních informací.

Naším cílem není znát pravdu, ale být viděn v pravdě někoho jiného, našeho názorového virtuálního vůdce. Naše reálné sociální interakce s cílem hledat pravdu se nelítostně smrskly na virtuální lov majitelů různě velkých polí lajků a followerů symbolizující prachobyčejnou stádnost, ve které chceme být a hrdě sklízet lajky za reprodukci jejich pravd. Nehledáme pravdu, dopujeme se “pravdou” jiných. Informační fastfoody nám poskytují několikanásobně větší prostor interagovat, co naplat, že jen virtuálně a bez reálné hodnoty. Co naplat, že mělká emoční iniciace vyvolá opět jen mělkou jepičí, instantní emoci, která bez zanechání silné vzpomínky jako cenné zkušenosti, vyprchá rychle jako pocit z ohňostroje. Vlastní bublinu opevňujeme zběsilým sklízením lajků za všechny ty mělké, reprodukované vtipné píčoviny, klišé a rádoby hluboké životní filozofie, přičemž na pozadí nám jsou všechny ty kecy zcela u prdele, protože za minutu už do sebe cpeme jinou kravinu. Konstruktivní kritiku odmítáme, blokujeme a mažeme a na oltáři vlastního narcismu pak brečíme kvůli vyprázdněnosti vlastní duše s iphonem v ruce. Zběsile rozbíjíme zrcadla, která nám zobrazují naše otylé mozky, protože je nechceme vidět, nechceme s nimi zacvičit.

Nejsme schopni pravdu chápat v jejím současném i historickém kontextu, pouze reprodukujeme pravdu jiných – těch našich názorových vůdců, co mají nejvíce lajků či followerů. Ignorujeme ignorované, přehlížíme přehlížené, sdílíme sdílené. Dokonalé ovce.

Neprožíváme sebezáchovný strach ze skutečného zla, protože skutečné zlo nevidíme, jen přebíráme strach jiných, našich virtuálních pseudoelit. Neprožíváme skutečnou vnitřní radost, protože jsme zcela pohlceni honbou za zážitky, penězi, statky a sebeprezentací. Duševní prázdnotu marně zalepujeme nekonečným reprodukováním životních mouder o lásce, citu a hodnotách jako takových, aniž bychom je vnitřně prožili.  Jako stádo tupého dobytka jsme hnáni setrvačností jiných a přitom neohroženě křičíme, jak chceme být svobodní.

Moje babička kdysi cynicky prohlásila, „že každá generace by měla zažít válku“, protože v časech zlých povstanou pravé lidské hodnoty. Je to v podstatě drastická parafráze rčení „v nouzi poznáš přítele“. Samotný paradox, že o hodnotách nám dnes káže nejlépe situovaná samozvaná elita centralizovaná do hlavního města je k zamyšlení.

Opakovaně nám jsou předkládaný zprávy o tom, jak mediální mainstream ztrácí sílu, jak nás ohrožují alternativní média, jak žijeme v postfaktické době, kdy se „pravda“ násilně vtěsnává do emocemi přeplněných příspěvků na sociálních sítích. Jenže skutečné zamyšlení nad tímto problém neprojde přes náš mozkový tuk. Stane se jen to, že s naučeným robotickým vteřinovým zájmem v touze posílit hodnotu vlastní sebeprezentace, sdělení tupě pošleme dál.

Dříve neskonale složitá, mnoha barvami protknutá pravda, už dnes není ani složitá a dokonce ani černobílá. Dnes je „pravda“ jen bílá nebo černá, ve tweetu o 140 znacích. Jako by snad někdo věřil tomu, že globální problémy lidstva, krvelačné diktátory, elementární problémy národní politiky, vyřešíme jedním tweetem. Všichni se pak vzájemně lajkama poplácáme po zadku za ty mělké bullshity, mikrointerpretace a plastická univerzální klišé a tím svojí zdegenerovanou „realitu“, falešnou společenskou užitečnost a vyfabulované problémky, jako továrnu na umělé emoce, s perverzní dravostí, spokojeně přijmeme.

 

Pokud jste tuhle malou, leč asi náročnou exkurzi do mé hlavy dočetli až sem, možná už tušíte, jak k hledání pravdy přistupuji. Ano, bez těch všech informačních tuků, které nám jen mlží realitu. Ta nálož naprostých argumentačních hoven na vyfabulované mikrointepretace typu “všeci kradnú” je obrovská. Stejně tak fanatická pečlivost analyzovat každé slovo a udělat z toho tisíce mikrointerpretací, aniž by se hodnotila věcná stránka. Stejnou destrukci reality můžeme pozorovat na mikrointepretaci “Může za to Kalousek”, která dokáže okamžitě zkřivit realitu a věcnou argumentaci v obyčejný tupý výsměch. Toho stokrát vyvráceného balastu a informačního tuku je neuvěřitelné množství a faktem zůstavá, že tohle všechno naše kognitivní schopnosti dočista ochromilo.

Jan Hanák 11. 10. 2017

v dalším díle:

Po „filozofickém“ a pro mnohé možná až abstraktním dílu, který má čtenářům pomoci definovat informační tuk a jistou psychologii vlivu informačních kanálů mířících až do naší hlavy a který slouží jako nové zázemí pro hledání pravdy, přijde faktická část, na kterou postavíme dvě výrazné politické osobnosti. Andreje Babiše a Miroslava Kalouska proti sobě. Úplně se vykašleme na informační tuk, politická klišé a srdcervoucí fňukání na obou stranách. Cílem bude dokázat, že ačkoliv je Kalousek postaven do čela jakéhosi „antibabišovského odboje“, tak pomocí principu „zrcadlové reality“(viz  I. díl)  pochopíme, že právě Kalousek je první, který by měl podle vlastní argumentace držet hubu a zmizet.