Protikorupční osvěta

Protikorupční boj nezahrnuje jen aktivní boj s reálnou korupcí či prosazování legislativních změn, které se staly v podstatě jediným nástrojem současného protikorupčního boje.

Zcela se zapomnělo na základní osvětu pro veřejnost. Odborná veřejnost samozřejmě chápe potřebu mnoha protikorupčních zákonů, které v souhrnu prosazuje Rekonstrukce státu. Už o dost méně ale neodborná veřejnost vč. některých vrcholných politiků chápe potřebu Zákona na ochranu oznamovatelů (ZOO) a to především proto, že tento zákon naráží na stejný společenský problém, jako naprosto zásadní zákon, který stanovuje oznamovací povinnost na korupční jednání (§368 tr. z.), který je účinný od roku 2010 a do dnešní doby jej nerespektují mnozí politici, právníci, natož občané.

Iniciativa Lovec korupčníků tak jako první otevírá diskuzi na klíčová společenská témata a nabízí zapomenuté pohledy protikorupčního boje, zejména v otázce oznamování.

  •  Oznamování je znakem silné a zdravé morální integrity
  • Oznamování v demokratickém právním státě nemá nic společného s totalitním udavačstvím
  • Oznamování je právo, součást svobody slova
  •  Nikdy neznáme a znát nemusíme motivaci k oznamování trestné činnosti, nesuďme oznamovatele
  • Oznamováni je plnohodnotnou součástí svobody slova

Protikorupční zákony

Důsledkem vlády etablovaných stran, které se v podstatě jen střídaly u vlády, došlo ke skandální stavu naší legislativy, kdy ani 25 let po revoluci nebyly přijaty základní protikorupční zákony a mnohé státy na východě nás v protikorupčním boji mílovými kroky předběhly.

V této věci patří velké poděkování a uznání platformě Rekonstrukce státu, která se postarala nejen o otevření diskuze nad balíkem základních protikorupčních zákonů, ale aktivní činností je dokázala prosadit do reálné politiky.

My tuto činnost necháme profesionálům z Rekonstrukce státu a právníkům. V naší osvětové činnosti se zaměříme nejen na nezbytnost zákona na ochranu oznamovatelů, ale především na samotný proces „oznamování“, což je v naší společnosti stále vnímáno velmi různorodě, někdy až panicky negativně. Samotnou podstatu oznamování provází řada mýtů, kontroverzí, nesmyslných závěrů či dokonce lživých a alibistických názorů.

Oznamovatelé, whistlebloweři vs. bonzáci, práskači.

Oznamování korupce je v současné době asi nejkontroverznější téma v celé oblasti protikorupčního boje, nicméně vyjádření níže dokazují, že právě tento nástroj je jedním z nejúčinnějších. Otázkou tedy je, zda jsme ochotni akceptovat tento nástroj.

Z pohledu legislativy je tento nástroj již zcela legitimní a akceptován, nicméně z jiných pohledů, především těch, které se drží ve společnosti, akceptován není. Lovec korupčníků nechce své názory nikomu vnucovat a deklarovat jako jedinou možnou pravdu, ale naopak, snažíme se o otevření diskuze na zapomenuté pohledy, které doposud nikdo neřešil a které značným způsobem brání efektivnímu boji s korupcí, což samozřejmě vyhovuje výhradně a jen korupčníkům.

  • Tomáš Sokol – elitní právník

    Odposlechy a skryté záznamy korupčního jednání jsou klíčové prvky při odhalování a prokazování korupčního jednání.
  • Lenka Bradáčová – vrchní státní zástupkyně

    U korupčních kauz považuji oznamovatele za úplně klíčové pro to, aby kauza mohla být rozkryta a pachatelé potrestáni.
  • Jan Hanák- autor a vedoucí projektu Lovec Korupčníků

    Nikdo a ani žádný protikorupční zákon nemá takovou moc zastavit a potrestat korupční jednání, jako pohotový a informovaný oznamovatel

Zapomenuté pohledy „oznamování“

Jak již bylo řečeno, z legislativního pohledu je nástroj zcela legitimní (oznamovací povinnost, zákon na ochranu oznamovatelů), ale které jsou další a tak silné pohledy, že brání efektivnímu boji s reálnou korupcí?

Položme si pár otázek.

  •        Je oznámení projevem totalitního udavačství?
  •        Je oznámení projevem křivého charakteru či morální destrukce či slabosti oznamovatele?
  •        Je oznámení motivováno zlými, sebestřednými či pomstychtivými úmysly?
  •        Je oznámení nedemokratické?

Možná jste na některou otázku odpověděli „ano“ a my to respektujeme, nicméně právě tyto otázky náš protikorupční sektor neřeší, ačkoliv jsou v naší společnosti jedni z nejčastějších reakcí na oznamovatele korupce a taktéž i politici se těmto otázkám vyhýbají, protože toto téma je natolik kontroverzní, že politické body na něm prostě nezískají.

Nám tyto otázky ovšem ukazují, na jaké pohledy problematiky oznamování se tu za víc jak 25 let stále zapomínalo.

Jsou jimi morální pohled, politologický, sociálně-psychologický a v neposlední řadě i pohled filozofický, který je pravděpodobně ze všech nejsložitější. Našli bychom jistě další pohledy, jako např. historický, který se snažíme zpracovávat, nicméně prozatím dáváme k diskuzi níže uvedené.

1.Oznamování v demokratickém právním státě VS. oznamování v totalitním režimu (pohled politologický)

Jak plyne z mnoha reakcí, někteří lidé spojují oznamování s udavačstvím, které mnozí zažili před rokem 1989. Samozřejmě tuto asociaci chápeme a plně jí rozumíme, musíme ovšem konstatovat, že je založena spíše na emoční bázi, nikoliv faktické. Bohužel právě tento pohled je nejsilnější překážkou v pochopení či přinejmenším respektování všech dalších pohledů problematiky oznamování a jak záhy zjistíte, prolíná se částečně do všech oblastí této problematiky. Ostatně dokazuje to i fakt, že na západě není nástroj oznamování, vnímám tak kontroverzně, jako právě v postkomunistických zemích.

Chránit režim nebo sebe?

Totalitní režim nástroj oznamování zneužil stejně jako mnoho jiných nástrojů pro boj s porušováním pravidel (zákonů), což nikoho asi nepřekvapuje, ale zásadním defektem bylo, že totalitní režim nástroj oznamování zneužil k ochraně sebe sama. V totalitním režimu byli oznamovatelé využíváni především k potlačení protirežimních aktivit, které ohrožovali vládnoucí elitu bez jakéhokoliv občanského mandátu, což v mnoha případech přerostlo do naprosto fanatického a i kariérního udavačství, kdy zcela smyšleným udáním bylo možné zlikvidovat nepohodlného souseda.

V demokratickém právním státě je toto ovšem už v základu zcela vyloučeno Listinou základních práv a svobod a zároveň zde platí přísná logika v tom, že oznamovatelé nechrání autoritativní režim, ale oznamovatelé chrání své spoluobčany, protože už z principu demokracie jsou stát občané, nikoliv vybraná elita lidí bez jakéhokoliv občanského mandátu.

Policejní stát

Mnozí kritici oznamování se také domnívají, že oznamováním vytváříme v podstatě policejní stát. Je to samozřejmě nesmysl, ba dokonce, je to přesně naopak. Už z principu se svobodou, kterou máme a která je přímo úměrná zodpovědnosti každého občana, je výsostně logické, že čím méně budeme potřebovat policejních očí díky aktivním oznamovatelům, tím vzdáleněji budeme policejnímu státu.

Spravedlivý totalitní režim?

Nutno tedy připomenout základní parametry právního demokratického státu, jako je již zmíněná Listina základních práv a svobod, zákony na ochranu osobnosti, nezbytnost jasných důkazů k odsouzení (totalitní režimy jsou známé vykonstruovanými procesy bez důkazů), možnost mezinárodních soudních tribunálů a v neposlední řadě řadou soudních instancí bez jakéhokoliv politického vlivu, který je zcela nepřípustný.

Samozřejmě nic nefunguje na 100%, ale právě tyto záruky přítomné pouze v demokratickém právním státě minimalizují, že nástroj oznamování bude zneužit jak morálně, tak politicky a naopak, maximalizují jeho legitimnost a účinnost v tom smyslu, že občané chrání sami sebe, nikoliv autokratický režim či vybranou elitu.

2. Morální stránka oznamování (pohled morální)
 

Druhá naše otázka, zda je oznamování akceptovatelné po stránce morální, rovněž nemá jednoznačnou a už vůbec ne jednoduchou odpověď. Přesto se zkusme zamyslet.

Oznamování nejen korupce, ale v podstatě všeho ostatního má základní předpoklad. Oznamovatel se cítí oslaben a oznámením hledá pomoc či podporu. V tomto směru na tom asi není nic nemorálního, nicméně motivace už může být sporná a stejné tak samotné provedení. Všechno má ale poměrně jasný základ vycházející za samotné podstaty svobody a vzájemného respektu.

Který bonz je přípustný?

Uveďme si příklad. Mladá žena, jedoucí v metru oznámí černého pasažéra revizorovi. V tu chvilku si mnozí pomyslí, co je to za bonzáka? Proč oznamuje tak bagatelní věc, jako jízdu na černo? Pravděpodobně dojde ke kolektivnímu pohoršení a pejorativnímu onálepkování mladé ženy. K čemu už nedojde je zamyšlení nad tím, že nikdo nejen, že nezná pravou motivaci tohoto oznámení, ale není vůbec povinné, aby se oznamovatelka svěřovala a hájila své oznámení, zejména před cizími lidmi. Za tím oznámením se může zcela jednoduše skrývat dost zlá zkušenost. Co když mladou ženu v metru přepadl násilník, brutálně jí zbil, okradl nebo znásilnil? Kolik takových násilníků si kupuje jízdenku?

Čím méně oznamovatelů, tím více obětí

Nebo další příklad. Známý lékař Barták, který brutálně týral a znásilňoval své osobní asistentky. Vše se provalilo až v situaci, kdy přítel jedné z obětí vše nahlásil, protože mu nic jiného nezbývalo s ohledem na to, že oběť byla v zahraničí. Následně se však ukázalo, že předchozích obětí bylo 10! Co kdyby první, druhá, třetí oběť učinily kvalitní oznámení, nezachránily by v podstatě ty další? Určitě ano, my jen můžeme spekulovat, proč tak neučinily.

Šikanou oznamovatelů k bezmoci

Obecně nízká „oznamovatelnost“ nejen u korupce, ale i dalších trestných činů, jako je domácí násilí, znásilnění, sexuální obtěžování a mnoho jiného je mj, značně ovlivněno obecně negativním přístupem veřejnosti k oznamování, které je v nás budováno od malička a zároveň platí, že naše legislativa nedokáže zabránit odvetným útokům za oznamování.

Samozřejmě my nemáme ambici vytvořit harmonickou společnost, kde se všichni budeme vzájemně respektovat a komunikovat mezi sebou vstřícně, s respektem a plným pochopením. Taková sterilní společnost by asi ani nebyla příjemná, nicméně morálním základem každého z nás, by měla být schopnost nesoudit, co neznám a to myslím dostatečně pokrývá odpověď na otázku, do jaké míry je oznamování morální či ne.

3. Je motivace oznámení důležitější, než samotné oznámení (pohled sociálně psychologický)

připravuje se

4.Nekonečná úvaha o oznamování (pohled filozofický)

Všichni si možná pamatujeme na neblahé zkušenosti s „žalobníčky“ už třeba v rámci základního vzdělání. Možná si i pamatujeme posměšné říkanky a v podstatě celou negativní pachuť nástroje oznamování, kterou nám nejen rodiče, ale celkově systém v našem dětství v hlavě vytvářel.

„Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje…“

Ačkoliv bylo někdy až alibisticky žádoucí žalovat průšvihy, ať už rodičům nebo učitelům, byl v naší výchově patrný odpor k žalobníčkům. Tento obrovský nesoulad a nekonzistentní názor na oznamování naší společnost provází stále a samozřejmě i v dospělosti a nepochybně má na něm lví podíl právě totalitní režim.

Oznamování je předání informace

Jsme na jednu stranu ochotni akceptovat v podstatě permanentní žalování ať už prostřednictvím „pavlačových drbů“, žalováním opilého souseda jinému sousedovi nebo třeba prostřednictvím novinářské činnosti, blogové činnosti či posty na sociálních sítích nebo dokonce oznamováním některé násilné trestné činnosti, o poznání hůře už akceptujeme oznamování korupce či nezištných oznámení ve veřejném zájmu, ve kterých hledáme různorodé motivace až k naprostému neakceptování pomstychtivých a ryze účelových oznámení, které mají za cíl oznamovaného poškodit či jsou vedeny zjevně a někdy prokazatelně jako odveta za příkoří i třeba ve zcela jiné věci.

Ovšem s velkou chutí hltáme bulvární oznámení v bulvárních mediích, tajné odposlechy, kompromitující fotky, videa a to nejen politiků, kde můžeme zohlednit institut veřejného zájmu, neboť politici jsou naši zaměstnanci. Ale jak vyplývá ze statistik nejprodávanějších deníků, je v naší společnosti obrovská touha po „udáních“ ze světa showbyznysu. Doslova naše společnost hltá oznámení, nejlépe s fotodokumentací na známé zpěváky, zpěvačky, herce, herečky a jiné celebrity, kde už ovšem institut veřejného zájmu zcela ztrácí svou roli. Dokonce ani nerozporujeme fakt, že bulvární deníky oznamovatele různého „kompra“ ze světa showbyznysu finančně odměňují.

Už cítíte, jak je oznamování velmi široký a v podstatě permanentně užívaný nástroj? Vnímáte ten obrovský alibismus, kdy na jednu stranu téměř šikanujeme oznamovatele korupce pejorativními výrazy bez ohledu na fakt, že nám tito oznamovatelé zachránili desítky či stovky miliónů veřejných peněz a na druhou stranu bezmyšlenkovitě hltáme mnoho jiných „oznámení“, které ani jako oznámení nevnímáme? Kdy odsuzujeme oznamovatele jako práskače, ale vzápětí si pustíme zpravodajství, kde je nám 90% informací zprostředkováno právě oznámením a jsme za to ochotni ještě platit?

Z toho všeho plyne jediné, pokud kritizujeme oznamovatele, obecně nástroj oznamování, zbývá jediné, být ve svých názorech velmi konzistentní, abychom si zbytečně nelhali do kapsy, když si jdeme ráno koupit Blesk.